Vlastnické právo - Věcná práva k věcem cizím.

Jak jsme slíbili čtenářům v minulém vydání, uzavřeme tímto článkem problematiku zástavního práva a zároveň celou kapitolu věcných práv k věcem cizím. Přejdeme proto k ustanovením, která upravují otázky zpeněžení zástavy, podzástavního práva a práva zadržovacího. Italskému čtenáři připomínáme, že termín „zástava" zahrnuje jak věci movité, tak i nemovité.

Zpeněžení zástavy

Jaké zbraně má k dispozici zástavní (či, v italské terminologii, hypotéční) věřitel, jehož pohledávka je po splatnosti a který chce uplatnit své právo? Aby mohl uspokojit svou pohledávku zpeněžením zástavy, potřebuje zástavní věřitel mít nejprve k dispozici exekuční titul. Aby získal exekuční titul, musí:

1. podat standardní žalobu na splnění závazku, a poté, co se pravomocný rozsudek na plnění stane vykonatelným (dlužník nezaplatí dobrovolně), přistoupit ke zpeněžení zástavy, nebo

2. navrhnout zvláštní zástavní žalobou podle ustanovení § 200y - 200za občanského soudního řádu soudní prodej zástavy, přičemž soudní rozhodnutí o prodeji zástavy je vykonatelné dnem, kdy nabude právní moci; tento postup je obzvláště vhodný tehdy, je-li zástavcem (majitelem zástavy) jiná osoba než dlužník;

3. získat exekuční titul v podobě notářského či exekutorského zápisu se svolením zástavce k přímé vykonatelnosti.

Ve všech výše uvedených případech slouží vykonatelné soudní rozhodnutí nebo notářský či exekutorský zápis jako exekuční titul a oprávněný, který chce uplatnit své právo, musí dále navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci, případně zpeněžení zástavy prodejem ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V českém právu naopak nepřipadá v úvahu soukromý prodej zástavy, jak ho známe z italského občanského zákoníku.

Zánik zástavního práva

V českém občanském právu je, stejně jako v italském, zástavní právo vztahem vedlejším (akcesorickým), který zaniká v důsledku zániku právního vztahu hlavního, tedy tehdy, zanikne-li zajištěná pohledávka. Dalšími důvodu zániku zástavního práva jsou zánik zástavy, vzdání se zástavního práva věřitelem, uplynutí doby (pokud bylo zástavní právo zřízeno na dobu určitou), vyplacením, a konečně také dohodou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem či zástavcem. Kromě toho existují také další důvody zániku zástavního práva upravené zvláštními právními předpisy.

Jediným z uvedených důvodů zániku zástavního práva, který si zaslouží zvláštní pozornost, je vyplacení zástavy, upravené ustanovením § 170, odst. 1), písm. e). To dává zástavnímu dlužníkovi či zástavci oprávnění zrušit jakékoli zástavní právo, jestliže „složí" zástavnímu věřiteli „obvyklou cenu" zástavy. Formulace tohoto ustanovení vede k domněnce, že v takovém případě není nutný předchozí souhlas zástavního věřitele. Skutečnost však je jiná. Odborná literatura toto zákonné ustanovení vykládá tak, že podmínkou vyplacení zástavy je akceptace částky nabízené dlužníkem či zástavcem ze strany věřitele.¹ V opačném případě by totiž zástavní dlužník či zástavce měl možnost zbavit se zástavního práva nabídnutím takové částky, kterou by považoval za odpovídající „obvyklé ceně" zástavy. Obdobná situace panovala v italském občanském zákoníku do 1. ledna 1992. Tehdy bylo možné vyplatit zástavu složením takové částky u notáře.

„Podzástavní právo"

Termínem podzástavní právo je v českém právním řádu označováno právo vznikající zastavením pohledávky, která již je sama zajištěna zástavním právem, jestliže zástavou je věc. Představme si, že osoba A dá osobě B do zástavy svou pohledávku za společností C. Jestliže pohledávka A za C je zajištěna zástavním právem k automobilu patřícímu C, vznikne B „podzástavní právo" k tomuto automobilu. Pro vznik podzástavního práva postačí písemné oznámení vlastníku zástavy (popřípadě zápis podzástavního práva do katastru nemovitostí, je-li zástavou věc nemovitá). Nepříliš hojná literatura a judikatura k tomuto tématu se zdá nasvědčovat názoru, že B má (ve druhé řadě) právo uspokojit se prodejem zastaveného automobilu, nebyla-li jeho pohledávka za A uspokojena zpeněžením zastavené pohledávky A za C.

Zadržovací právo

Zadržovací právo je upraveno ustanoveními § 175 - 180 českého občanského zákoníku a má obecný charakter: jestliže má věřitel „u sebe" movitou věc, která patří dlužníkovi, může ji zadržet k zajištění své pohledávky, pokud je tato pohledávka splatná a pokud se věřitel nezmocnil zadržované věci neprávem. Zadržovací právo je mimo jiné zárukou přednostního uspokojení z výtěžku prodeje zadržené věci (a to i proti zástavním věřitelům), a dává věřiteli v zásadě stejná práva a povinnosti, jaké má zástavní věřitel, pokud jde o opatrování věci.

Massimiliano Pastore

Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1491 s.